Au, to boli. Teprv sedime v Praze na letisti a ja uz jsem vyrizena. Ted lituju tech vcerejsich Johny Walkeru bez ledu. Nejak se mi ale podarilo prekonat tech 14 hodin v letadle. Na letisti v Ho Chi Minh to probehlo prekvapive bez problemu. Pri vystupu z letadla se totiz musi maknout primo k budce Landing Visa a vzhledem k tomu, ze jsme byli mezi prvnimi, tak jsme byli do 10 minut pred letistem. A to jsme si mezitim stihli i vymenit ecka, takze jsme kazdy vyfasoval 5 mega a jde se do viru velkomesta.

Prileteli jsme a meli jsme naplanovano, ze si telefonicky domluvime trajekt, hotel a nocni bus. Zacala jsem hotelem. Bohuzel na druhe strane mi nerozumeli ani spojeni Book a room, tak povidam pouze Room a oni odpovedeli Can you spell it, tak jsem pochopila, ze je to marny.

Tak jsem si myslela, ze ty nase cesty do Asie uz jsou rutinou, ale Vietnam me dokazal prekvapit. Behem prvni hodiny v HCMC jsem videla zenskou pocitat penize nohama, rezat chlapa led na cirkularce, chlapa spat na skutru, zabijet zvirata primo na ulici a tu krev nechat na chodniku. A s odpadkama si tu hlavu nikdo nelame, proste a jasne, kos je vsude kolem nas. Ja si muzu doma tridit odpad a oni to tu vsechno hazeji na zem.

Taková standardní vietnamská ulice

Tak jsme tady a chceme Pho, a to okamzite. Chvilku se zdrahame, preci jen ten kulturni sok je vzdy pri vstupu do Asie obrovsky. Ale nakonec usedame na rusne ulici na detske plastove stolicky a ukazujeme pani, ktera ma pojizdny vozik s polevkou, dva prsty. Stoly tu nejsou, takze dalsi plastovou zidlicku pouzivame jako stolek. Kdo by si chtel umyt ruce, ma smolika. Dostavame odreny hulky a do ruky misku s polivkou, z jejichz ingredienci poznavam pouze ryzove nudle, koriandr a citronovou travu. Zbytek nedokazu identifikovat. Ale byla vyborna a to je hlavni, a jen za 20 Kc. Akorat je trochu podezrivam, ze nam tam schvalne dali hodne chilli, aby se nam mohli smat, jak jsme z toho v haji. Jeste ten den jsme si dali dalsi 4 polivky, kazda uplne jina, ale vsechny vyborny. Treba jsme prisli do jednoho moc hezkyho stanku, kde jsem mela chut na vsechno, tak jsem si proste dala vsechno, co na tom, ze jsem to nesnedla, furt plati, ze jedno jidlo je za dvacku.K tomu jsme si dali cerstve vylisovany dzus z cukrove trtiny za 15, no raj.

Vzhledem k tomu, ze nikdo neumi anglicky a my zase neumime ani slovo vietnamsky, je potreba si presne ukazat na to, co chci. Chybama se clovek uci, uz nikdy nechci zazit ryzovou kasi s rybou. Na maso si zatim netroufame a pokud ho mame v polivce, tak ho nejime.

Jedno z prvních jídel ve Vietnamu, hlavní je, jíst tam, kde jedí místní

Prvni poznatek je, ze tady se nesmlouva, o nicem. Vsechny ceny jsou dane a mam pocit, ze tentokrat nam ani nedavaji prirazku za bile vzezreni. Taxiky pouzivaji poctive taxametr, ceny v obchodech jsou u zbozi napsane, dokonce casto i u poulicnich stanku.

Nejcistsi zachod, ktery jsme v HCMC nasli, byl v cekarne na nocni autobus. I presto jsem se na nej bala jit, jelikoz nejakeho duvodu byl strop pokryty mysimi vykaly. Aneb dnes cisteni zubu bez pouziti vody. Nechapu jak muzou byt takovy prasata, vsude spinavy zdi, zasuvky opravovany izolepou, a to jsme si jeste vybrali tu lepsi tridu. Koukam na ty holky a rikam si, paneboze, jak muzou v tehle podminkach menstruovat.

Vsude tu jezdi taxiky se sazbou cca 17 kc za km, takze se nam nevyplati nikde slapat pesky. V centru mesta koukam, ze za vylohama frci odborne cisteni usi, tak jsem tam vlezla a opet bez jedineho slova dokazala objednat cisteni usi a ja za 15 minut odchazela s uvnitr oholenyma a vycistenyma usima. Probihalo to jehlou a ja si u toho myslela, ze mi snad uz nekolikrat musela probodnout bubinek.

Tak co jsme vlastne v tom Sajgonu videli. Zcela objektivne...je to ale hrozna dira. Ma sice jakesi historicke kouzlo, vsechny domy jsou tu stare, elektricke vedeni je jeste brutalnejsi, nez kdekoliv jinde. Je neskutecny kolik lidi tu jezdi na skutrech, ale kdyz se na nekoho usmeju, tak on na me taky. Holky tady nosi takovy barevny komplety a maji krasny dlouhy cerny vlasy.

Vysli jsme si na nejvyssi kafe v Sajgonu a dali si capucino za 170 kc, namisto 200 kc vstupneho na skydeck.

Paní vaří polívku na ulici, jen pro otrlé...a to jsme my

Na ulici Le Hong Phong 328 je Ticket office firmy Futa transport, kde jsme s predstihem nakoupili za 170 kc na osobu jizdu nocnim autobusem do Rach Gia. Zaroven jsme zjistili, ze se to vyslovuje Rat Ja, cimz se vysvetlilo mnohe. Melo to jet z autobusoveho nadrazi Mien Tay a Futa nam slibila transport zdarma. Prichazime tedy na 22.00 a jedeme svozovym busem. Jake bylo nase prekvapeni, kdyz nas vylozili na Phuong Thrang, nikdo nikde anglicky, tak cekame, az nekdo z rozhlasu vyhlasi neco, co se podoba Rach Gia. No fakt jsme se dockali a zalehame do svych miniaturnich koji sleeper busu, ve kterých strávíme následujících 6 hodin. Oproti spanku v letadle je sleeper bus zlatej. Clovek se aspon muze z casi polozit, jenze jsem trochu podcenila ty jejich klimatizace, ti blazni tam chladili snad na 13 stupnu, takze ja mela na sobe 3 tricka a presto jsem klepala kosu. A to ani nemluvim o tom, ze tam ten ridic pustil nejakou operni pevkyni, asi aby se nam lip spalo. Na celou noc... Moje uz prakticky treti noc beze spanku.