Kien Giang
Ještě za tmy nakupujeme lístky na Speed Boat z Rach Gia na ostrov Nam Du za 220 Kč/ osoba u firmy Ngoc Thanh, která má dokonce vlastní lodě. V 8 jsme vyrazili lodí směr ostrovy Kien Hai. Ještě, že máme na telefonu GPS, jinak bychom ani neveděli, kde vystoupit. I s ní to byl ale očistec, protože všichni z ničeho nic začali nastupovat na jinou loď a my nevěděli, kam jít. Ještě, že nás odchytil Ben, provozní z našeho hotelu, který mou rezervaci nakonec fakt pochopil. Bohužel umí jen pár slov anglicky a proto nebo i přesto je tu king celého ostrova. Je to tu trošku jako mafie, furt nám něco tlačej - jídla, skútry, výlety na lodi, ale vše předražené.
Tak jsme dorazili na ostrov Nam Du, což se čte Nam Ďu a mysleli jsme, že se konečně po třech dnech bez vody osprchujeme, jenže ejhle, ten nejluxusnější z hotelů na ostrově (protože je jedinej) má pouze turecký záchod a je bez sprchy, takže zase nic. Turecký záchod, to bude moje smrt, už to začalo v Moskvě. Člověk prostě potřebuje někdy mít to svý jistý.
Přístav v Nam Du, takto se připravuje led do nápojů, drtí ho přímo na zemi na molu a pak nabírají do pytlů a rozváží
V Rach Gia už na nás začali lidi divně koukat, anžto jsme byli jediní běloši široko daleko. Co teprve, když jsme sedli do trajektu a dojeli na Nam Du, tady podle mě nebyla noha bělocha aspoň několik měsíců, protože tady na nás nekoukají, ale zírají. Musím říct, že všeobecně je tu nálada mnohem horší, než ve kterékoliv jiné asijské zemi, které jsme navštívili, už jsem z internetu věděla, že jsou tu lidi převážně nasraní, ale zdá se mi, že jsou spíš zaražení. Rádi by nás zdravili, mávali nám a bavili se s námi, ale místo toho na nás jen tázavě hledí, ani děti si k nám nedovolí přijít. Hrozně zvláštní atmosféra. Ač se cítím velice bezpečně, klidně jdu sama v noci po ulici, stejně mi přijde, že jsou tu lidi takoví umlčení. V tomle byli zlatí arabi, s těma byla aspoň sranda.
Tak jsme si aspoň půjčili skútr za 150 Kč /den. I když bychom mohli dostat tak třetinovou cenu, bohužel smlouvat nemůžeme, když neumíme vietnamsky. Objeli jsme celý ostrov dokola, je tu nově postavená silnice a přesně na druhé straně ostrova je jediná pláž, co tu je, ta je ale zato fakt hezká. K obědu jsme měli kraba s vysokohorskou přirážkou - za 80 Kč. Včera v Rach Gia jsme si koupili kapesní nožík za 15 Kč, tak si teď můžeme kupovat čerstvé ovoce a sami si ho loupat. Mňam. Sladká veliká papája jen za 20 Kč.
Trh na ostrově, vedle kterého jsme hned bydleli
Takovou fajn tradicí se stávají naše havárky na skútru. Blbý je, že tady je ilegální, aby cizinec řídil skútr. Sotva se mi zahojila kostrč z letního pádu na bruslích, tak si to zopákneme s motorkou. Naštěstí se nám krom mojí kostrče nic nestalo - Klepu na dubový dřevo (na čelo), že tohle byla zatím nejlepší nehoda v Asii. Večer jsme si koupili opět místní ovoce a sedli jsme si k moři a chytili jedinou wifi na ostrově.
Jack Fruit za 30 Kč
Mango ks za 12 Kč
Papája ks za 20-30 Kč
Liči - 10 ks - 10 Kč
Nudlovka za 20 Kč
Fazolové chipsy - 10 Kč
Voda - 1,5 l - 10 Kč
Všechny ženy na ostrově nosí slušivé kompletky ne nepodobné pyžamům, kde je vršek i kalhoty ze stejného vzoru. Džíny tu nosí jen turisti a sukni jsem neviděla na nikom. Chlapi nosí většinou něco značky Lamborghini či Dolce Gabana.
V pondělí po ránu jsme se šli projít do rybářské vesničky. Lidi tady bydlí v chatrčích ze dřeva nebo z vlnitého plechu nebo jen z igelitu na kůlech. Mezi nimi jsme narazili na zděnou budovu zlatnictví - tak nevim, zda bych si tam koupila Rolexky.
Když jsme dojeli kus za vesnici, tak nám místní stařík ukázal kozí stezku k moři, kde byla krásná pláž, akorát hrozný bordel všude. Byl by tam úžasný potenciál pro hotel.
Na plážích jsme byli vždy sami a já měla obrovskou radost ze skvělého nákupu banánů za 10 Kč
Dneska musíme stihnout loď na nějakej jinej ostrov, protože tady je houby, už jsme všechno viděli. Paní v prodejně lístků nám však nerozumí ani název vedlejšího ostrova Hon son (později jsme pochopili, že se to vyslovuje Hon Šon).
Přímo na lodi jsme se proto dožadovali vstupu, ale ani tam nám nikdo nerozumněl. Nakonec jsme se tam dostali za 80 Kč/osoba, když jsme na kus papíru napsali - Hon Son 2x. Dokonce jsme opět dostali prémiová místa. Cestou na loď jsem si koupila žabky za 35 Kč, no co víc si přát.
Hotel Kim Yen Guest House byl za 120 Kč/noc. Oprava skútru nás vyšla na 900 Kč, a to jsme kompletně orvali zadní část motorky.
Na ostrově Hon Son jsme rychle pochopili, že situace s angličtinou je ješě horší než kdekoliv jinde. Od lodi jsme šli rovnou do jediné místní otevřené restaurace a po polívce jsme se chlápka snažili ptát na hotel. Člověk by nevěřil, že nerozumněli ani tomu slovu hotel. Tak jsme pohotově vytáhli náš mini slovníček a dožadovali se Khách San (hotel vietnamsky). To už pochopil, máme tedy jediný hotel na ostrově s názvem Bich Tuyen za 200 Kč na noc.
Skútr nám půjčili taky za 200 Kč (díky bohu, že číslice jsou stejné jako naše). Jaký štěstí po 4 dnech si dát sprchu a umít si vlasy, i když jen ve studené vodě. Záchod máme opět turecký a já si na něj kupodivu už celkem zvykla. Jsem fakt ráda, že ho máme, protože těsně před vchodem je sada kójí z vlnitýho plechu, ve kterých bydlí celé rodiny. Třeba čtyřčlenná rodina bydlí v kóji 3x2 metry. To musela být zákeřná rodina, která vybrala svý dceři takovýho manžela. Vyrážíme tedy explorovat (jak se říká hezky česky). Značení na ostrově opět neexistuje, ale zjistili jsme, že fakt, že je někde pláž značí spousta zaparkovaných motorek poblíž. První pláž se nachází asi 5 km napravo od přístavu a je dlouhá asi 1 km, sice trochu bordelu na pláži, ale moře je čisté a teploučké. Docela zajímavý je fakt, že postavějí hroby kdekoliv jim to přijde zajímavý. Takže už se nedivíme hrobům na pláži.
Takhle krásně vypadají lonely islands zvané Kien hai
A takhle nějak to vypadá zblízka
Dostali jsme motorku, která už vpravdě něco zažila a jaksi se nám zasekl klíček v zamykání úložného prostoru pod sedlem. Tudíž nemůžeme nastartovat, nic. Někteří už klesají na mysli a prorokují tlačení skútru zpět do města. PRoto hledám vhodný klacích k použití jako šroubovák a kladívko v jednom a na místě skútr opravuji. Díky mým kutilským vlohám nemáme celý Hon Son znechucený, protože to by byla fakt škoda. Jsou tu nádherné scenérie, zeleň, hory, ostrůvky, modré moře, rybářské domky, květiny. Od tý doby mám až do konce dovolené přezdívku McGyver.
Zastavujeme v malé rybářské vesnici, asi jen 3 km od přístavu, kde se okamžitě stáváme atrakcí měsíce, ne-li roku. Lidi se u nás srocují, zdraví či nám chodí ukazovat své děti, abychom na ně sahali a tím je snad požehnali nebo co.
Sušený ryby, to je hit, někdy jsou sice posraný od ptáků, ale co už
Na západ slunce jsme si počkali na kopci nad vesnicí na kamenech před chrámem. A potom hurá do přístavu na polívku, tentokrát kachní (za 30 Kč). V hotelu po nás milá paní, co neumí ani slovo anglicky chtěla pasy, ale my jí je nehodláme dát. Tak jsme se dozvěděli, že prý musí kvůli každému ubytovanému na policii pro razítko. Tak se s ní neskutečným způsobem domlouváme, že jí je půjčíme na hodinu. Mezitím navštěvujeme pondělní disco, které se koná na konci mola za úplňku. Všichni paří na Gangnam Style jak pominutí a já myslela, že tenhle song je už dávno passé.
Cestou zpět si dávám tři křepelčí vajíčka nabodnutý na špejli za 5 Kč, fazolové brambůrky taktéž za 5 Kč a liči za 10 Kč.
Dnes je úterý a my jsme se rozhodli prozevlovat den na pláži. Protože jsem slíbila, že nebudem cestovat jako magoři. Je tu na ostrově nějakých chrám, který se jmenuje Thien Lanh, ale bude to asi nic moc a navíc, když jsme se zeptali skupinky místních na cestu, začali zběsile ukazovat každý na jinou stranu. Tak jsme strávili den na pláži v houpací síti a s kokosem za 15 Kč v ruce. Voda byla jako kafe a večer jsme si dali zase polívku, protože tu nic jinýho nedělají. Jsme tu teprve 3 dny a už nám ty polívky lezou i ušima. Pak dělají nějaký pečený černý vejce za 5 Kč - pěknej hnus.
S předstihem jsme si koupili jízdenku na loď z Hon Sonu zpět do Rach Gia a platili jsme 150 Kč/osoba a taky jsme si poránu koupili trs banánů - 10 Ks za 10 Kč. Ananas byl za 14 Kč. Všichni se tu hrozně diví, že na ně vůbec mluvíme, způsobili jsme svou přítomností na ostrově poprask a všichni vědí, že tu jsme. Jak je tu člověk bílej, tak na něj koukají úplně jinak, nikdy jsem tomu nevěřila, ale tady skutečně bílá pleť znamená fakt hodně. Jelikož nosím krátké šaty a ženy tu nosí jen ty své obleky, koukají na mě dost divně. Mám takovej pocit, že tu udávám směr módy pro příští rok, ale nejvtipnější je, že jsem si ty šaty koupila u vietnamců v podchodu v Brně za tři kila.
Lidi tu fakt nosí běžně rýžové klobouky, všichni tu jezdí na skútrech, i děti. A i když se tu oficiálně nesmí řídit, skútr máme, a policajty jsme potkali několikrát a nic neříkali. Ráno nás vzbudil ruch trhu, kterej máme přímo pod oknama - handrkování o cenu, troubení, motory, sekání hlav rybám a podobně. Úžasně autentické ráno. večer jsme seděli na terásce našeho hotelu a lidi se na nás chodili koukat jak na zvířátka v zoo - jé hele, voni jsou bílý.
Mezonetový byt v jedné rybářské vesničce
Dnes ráno jsme zariskovali a dali si volský voka u paní, která má stánek vedle našeho oblíbeného žloutenkáře. Ještě před 9:00 jsme už byli na naší oblíbený pláži, byly vlny, tak jsme v nich dováděli až do 12 hod (nevím, zda jsem zmínila, že na všech plážích jsme byli vždy sami). Naše paní domácí je tu evidentně boss celýho ostrova, jelikož nejen že má jediný hote na ostrově, ale taky restauraci a navíc prodává i lístky na trajekt. Chtěli jsme ještě jet na Hon Tre, ale bohužel trajekt nestaví přímo tam, ale musí se přestoupit na loď uprostřed moře a navíc jsme nenašli info o žádném ubytování, takže jedeme rovnou do Rach Gia.
Kien Hai (Kien Giang) má 73 ostrovů, ale jen 4 jsou důležité. Hon Tre, Hon Son, Nam Du a Ahn Son. Trajekt jezdí na Hon Son a Nam Du, kdo chce na Hon Tre, tak mu trajekt přibrzdí a musí si přestoupit na jinou loď. Na An Son se jede z Nam Du, taky přestup.
Molo na hon Sonu
Přístav v Rach Gia obsluhuje autobusová společnost Futa. Když má někdo zamluvený bus, tak pro něj přijede na molo svoz. Na netu mají číslo, ale my se tam z českého čísla nemůžeme furt dovolat. Našli jsme si proto adresu kanceláře a jdeme tam pěšky v plné polní. Naštěstí jsme chytli poslední dva fleky v busu do Can Tho a jedeme v 16:45 neskutečnou herkou. Na autobusáku v Rach Gia jsme si dali v bufetu polívku z krevetama za 40 a to byl neskutečnej hnus. Neloupaný krevety, který byly tvrdý a chřoupali jsme jejich krunýře. Cesta trvala asi 4 hod s přestávkou v restauraci, kde jsme si spravili chuť grilovanou rybou za 25 Kč. Zajímavý bylo, že jsme ukázali na jedno jídlo a řekli, že to chceme dvakrát a každej jsme dostali něco jinýho. Tady v tý restauraci jsme po 4 dnech viděli první bělochy, skoro jsem měla chuť je obejmout, ale byli to rusáci.